Hmyz - význačná třída

6. díl - Hmyzí produkty

Každý určitě zná včelí med. To ale není jediný hmyzí produkt, který lidstvo shledalo užitečným. Pojďme si přiblížit několik příkladů dnes či dříve ceněných "výrobků" hmyzu, byť většinu z nich již dnes dovedeme nahradit umělými materiály.

Už od starověku je včela medonosná (Apis mellifera) ceněna pro med a včelí vosk, které dokáže vyrábět. V mnoha kulturách je těmto produktům, stejně jako samotným včelám přisuzován mystický nebo náboženský význam. Pro Řeky a Římany byl med "nektarem bohů" obdařený léčivými a nadpřirozenými vlastnostmi. Obyvatelé Asie ho používali ke konzervaci ovoce a pečiva, Egypťané ho používali při balzamování a lékaři v Evropě a koloniální Americe jako protizánětlivý lék na popáleniny a tržné rány. V Evropě byl med často smícháván s vínem nebo pivem a fermentován, čímž vznikal velmi populární nápoj zvaný medovina. Po mnoho tisíc let byl med jediným sladidlem, které většina lidí za život poznala. Krystalická forma cukru, kterou známe dnes, se začala vyrábět až počátkem 19. století, kdy byly postaveny první cukrovary vyrábějící cukr z řepy nebo třtiny.

Med je jedním ze základních zdrojů potravy včelstva. Vzniká z kapiček rostlinného nektaru nasbíraného dělnicemi. Ty nektar shromažďují ve voleti, kde začínají enzymatické procesy přetvářet sacharózu na glukózu a fruktózu. V úlu je tato látka ukládána do voskových buněk, kde odpařením vody ztrácí na objemu a začne uzrávat v med. Po ukončení tohoto procesu uzavřou včely buňku voskovou zátkou. Pro přípravu jednoho kilogramu medu musí včelí dělnice podniknout až 50 tisíc letů, během nichž navštíví až 4 miliony květů. Velká a zdravá včelstva dokážou za rok vyprodukovat až 25 kilogramů medu. I když trh s medem už není tak rozsáhlý a ziskový jako v minulosti, roční produkce USA stále představuje více než 115 milionů kilogramů (pozn. – v ČR je roční produkce cca 8 milionů kg). Většina tohoto medu se použije jako primární sladidlo nebo jako náhražka za rafinovaný cukr v pekařských výrobcích. Je také přísadou některých léčiv proti kašli a projímadel.

Speciální žlázy na břišní straně zadečku včelích dělnic vylučují vločky včelího vosku, měkkého a tvárného materiálu, který včely používají při stavbě plástů, v nichž se vyvíjejí larvy a skladuje med. Vosk má poměrně nízký bod tání, takže se teplem snadno extrahuje a čistí. Včelí vosk se komerčně používá při výrobě kosmetiky, svíček, vosku na nábytek, kožených oděvů, voskového papíru, inkoustu a léčivých mastí. Roční produkce USA je asi 2 miliony kilogramů.

V posledních letech roste trh s dalšími dvěma produkty odvozenými z medu, a to včelím pylem a mateří kašičkou. Pyl se sbírá, když dělnice ve vchodu do úlu prolézají tzv. pylochytovými mřížkami, kde ztratí pyl ze zadních nohou. Někteří odborníci na výživu považují včelí pyl za "komplexní" doplněk stravy. Někde se prodává v potravinách, často opatřených reklamními slogany o jeho léčivých a obnovujících účincích. Mateří kašička je výměšek žláz, kterým dělnice krmí larvy a královny. Je bohatý na vitamíny a bílkoviny a prodává se také jako léčivý přípravek. Stává se základní složkou některých drahých produktů pro péči o pleť, které slibují odstranit vrásky a zpomalit stárnutí kůže.

Motýl Bourec morušový (Bombyx mori) je zdrojem unikátního přírodního vlákna, které se používá k výrobě hedvábí. Tento druh už nyní žije pouze v zajetí, kde se chovají všechna jeho vývojový stádia. Živí se moruší. Když si housenka spřádá kolem kukly kokon, vytvoří souvislé hedvábné vlákno o tloušťce přibližně 0,075 mm a délce 900 až 1500 metrů. Toto "domácí" hedvábí je velmi ceněné pro svou světlou barvu a vysoký lesk. Hedvábí se získává také z kokonů několika dalších druhů (hlavně rodu Antherea), které žijí v lesích Indie, Číny a Japonska. Toto "divoké" hedvábí (nejběžnějšími typy jsou Eri, Yamamai, Muga a Tussa) bývá těžší, tmavší a méně ceněné než od Bource morušového.

Hedvábí je nejsilnějším ze všech přírodních vláken. V odolnosti vůči tahu se vyrovná oceli nebo nylonu, přitom je ale pružnější. Lze ho obarvit, spřádat na přízi nebo nitě a tkát z něho látky, které v zimě hřejí a v létě chladí, jsou nemačkavé a extrémně lehké. Do objevení nylonu v roce 1938 bylo hedvábí jediným dostatečně pevným a lehkým vláknem, z něhož se vyráběly padáky, chirurgické nitě a dámské punčochové zboží.

Ačkoli bylo hedvábí ve velké míře nahrazeno levnějšími umělými vlákny, v textilním průmyslu je po něm i dnes velká poptávka. Komerční výroba je soustředěna zejména v Asii (Čína a Japonsko aj.), kde je dostatek morušových listů. Roční produkce hedvábí přesahuje 50 tisíc tun, z nichž většina je použita na látky složené z různých druhů vláken pro účely výroby oděvů, sukna a čalounění.

Červci druhu Laccifer lata žijící na stromech mýdelníku a akáciích v Indii a Barmě jsou zdrojem šelakového mléka, lepkavé pryskyřičné hmoty, která je hlavní přísadou komerčního šelaku. Pro získání a čištění látky jsou větvičky s červci zahřívány. K získání jednoho gramu šelakového mléka je třeba asi 200 červců. Šelak se získá rozpuštěním mléka v alkoholu a často se používá jako ochranný lak na podlahy, nábytek, čalounění, fotografie, hrací karty a sušené květiny. Alkalické roztoky šelaku se používaly v elektrických izolátorech, gramofonových deskách a zubních protézách. V současnosti byl šelak ve velkém nahrazen umělými materiály jako polyuretan nebo vinyl, ale stále se využívá jako ztužující látka při výrobě plstěných klobouků, kožených bot, pečetních vosků a různých typů inkoustů, barev a leštidel. Šelaková pryskyřice je jedinou komerčně používanou látkou svého druhu, která je živočišného původu.

Košenila je karmínový pigment získávaný z červce druhu Dactylopius coccus, kteřý žije na jednom druhu kaktusu v Mexiku a střední Americe. Jako první ho využívali Aztékové jako lék, barvu na textil a na malování těla. U Aztéků ho objevili španělští dobyvatelé pod vedením Hernanda Cortéze (1519). Pigment byl velmi ceněný pro svou sytost a trvanlivost a v 17. století se stal předmětem skladového obchodu s Evropou. Košenila byla pro svou vzácnost velmi drahá (k výrobě jednoho gramu bylo potřeba 150 kusů červců), a tak byla používána jen v nejkvalitnějších látkách. Během americké revoluce nosili britští vojáci známí jako „červenokabátníci“ uniformy obarvené právě košenilou. V současnosti textilní průmysl nahrazuje košenilu levnějšími anilinovými barvivy, ale i tak se stále používá jako potravinářské barvivo v nápojích a potravinách, v kosmetických výrobcích (zejména rtěnkách) a uměleckých produktech.

Kyselina tříslová je chemickou látkou široce používanou v kožedělném průmyslu (k vydělávání a barvení kůží) a při výrobě některých inkoustů. Až do poloviny 19. století byla většina kyseliny tříslové získávána z dubových hálek vyskytujících se v Malé Asii. Hálky jsou zvláštní rostlinnou tkání, kterou stromy vytvářejí v reakci na chemické látky vylučované blanokřídlým hmyzem z čeledi žlabatkovití (Cynipidae), který se v listech vyvíjí. Larvy žlabatek se vyvíjejí v hálkách, kterými stromy proti své vůli poskytují potravu a útočiště těmto vetřelcům. Dnes už trh s hálkami neexistuje, protože kyselina tříslová se získává levněji z jihoamerického stromu quebracho z čeledi ledvinovníkovitých.

© John R. Meyer, North Carolina State University – použito se svolením autora
© překlad Jakub Pechlát, 2006 – šíření textu možné jen s písemným souhlasem

přehled článků

předchozí

následující